INTERVIEW S NAČASem
aneb co jsme komu řekli
Sázíme na internet
(Folk a country 2/2008)
Honza Komín, kapelník skupiny Načas, která letos na Zahradě ulovila již dospělého Krtka, je příkladem spolehlivosti a stálosti nejen hudební. Místo střídání kapel neúnavně budoval tu svou, stále bydlí na opačné straně Nuslí než já a stále učí ve stejné základní škole. Jenom jsme se tentokrát sešli na území sousedních Vinohrad. Naposled jsme si povídali před rokem. To se u některé kapely nezmění skoro nic a u jiné skoro všechno. Jak je to u Načasu?
Během toho roku jsme získali druhého Krtečka, tedy vlastně teď už Krtka, bubeník Matouš se už v kapele otrkal, kapelu pojal za svou a začíná se angažovat i organizačně. A vychází nám třetí deska. Personálně se nezměnilo nic.
Z téhle trojice novinek mi jako nejpozoruhodnější připadá, jak mezi vás zapadl bubeník, protože vím, že jste v minulosti dlouho váhali, zda hrát s bicími, nebo ne.
Výhoda bicích je, že udrží kapelu krásně v rytmu, nemusím se o to starat já s doprovodnou kytarou. A Matouš hraje kultivovaně, je pro nás určitě přínosem.
Když si kapela na bicí zvykne a bubeník musí nějaké vystoupení vynechat, může se pak bez rytmiky cítit nesvá a zní nevýrazně. Nebojíte se, že se to stane i vám?
Nebojíme, jsme schopni zahrát regulérně i bez bicích. To se nám stalo například na konkurzu Zahrady, kdy měl Matouš zlomenou nohu. Koncerty bychom ale museli postavit spíše na starších písničkách. Ty nové už opravdu bez bicích zní poněkud nevýrazně.

Kolik let dělí oba dva Krtečky?

Prvního jsme získali v roce 1998, takže devět let.

Co oba dva úspěchy spojuje i přes tak dlouhou dobu?

Stejné bylo napětí při očekávání výsledků, stejná byla radost, stejná byla i oslava. My oslavujeme všechna ocenění, ať jsou jakákoliv.

Cítili jste letos větší nadhled, když už jste soutěžemi protřelí?
Prožívali jsme to stejně jako dřív. Ale v budoucnu už soutěžit nechceme. V internetových diskusích o folku zaznívá, že kapela by měla vědět, kdy má uvolnit soutěže jiným. S tím souhlasíme.
Byl mezi konkurenty na Zahradě někdo, u koho jste byli přesvědčeni, že Krtka získá?
Já osobně jsem počítal s kapelou My3.avi, která se mi moc líbí. Skončili nakonec čtvrtí.

A naopak nějaké překvapení?

Burana Orffchestr. Do té doby jsem je neznal a tudíž ani neměl zařazené v seznamu svých favoritů. Když jsem je pak slyšel, bylo mi jasné, že jejich nadupaná hudba diváky zaujme.
Líbilo se vám na Zahradě víc hraní v amfiteátru před velkým hledištěm, anebo u kontaktnější kapličky?
Na obou scénách se nám hrálo skvěle, ale úplně nejraději hrajeme – alespoň já – unplugged, třeba v parku nebo u vstupní brány. Kdysi před lety jsme s tím přišli, hráváme tam pokaždé a vždycky si to užívám.
Začínáte se cítit jako zavedená kapela, které jsou konkursy a open scény málo a kterou zajímá především hlavní program?
Hrajeme už deset let, proto je na čase se přestat cítit jako začínající kapela. Ve folku se už cítíme jako zavedená kapela. Ale nečekám, že by nás kvůli Portám a Krtkům pořadatelé někam přehnaně zvali. Jsme amatérskou kapelou a bereme hudbu jako koníček, nevadí nám, když nám akce nepřinese finanční efekt, ale dotovat mimopražské akce se nám už nechce. Takže do budoucna sázíme na samostatně organizované koncerty v Praze.

Pokryjí vám honoráře z koncertů aspoň náklady? Přece jenom šestičlenná kapela s bicími, elektrické nástroje, náklady asi nemáte úplně mizivé.
Po celou dobu existence kapely to bylo tak, že jsme si pokryli náklady a občas něco zbylo. Poslední rok jsme mírně v mínusu, to je pravda, ale díky několika sponzorům a jejich darům jsme to dorovnali.
A mínus obrátit do plusu zvýšením honorářů, ať je na víc než jen na struny?
Je třeba žít v realitě. Vše je otázka nabídky a poptávky. Řekl bych, že jsme někde na vrcholku amatérských možností, co můžeme pro kapelu udělat a dál už je jen profesionální přístup, kdy je třeba obětovat hudbě mnohem víc, víc se starat, spolupracovat s jinými lidmi, k mnoha věcem přistupovat jinak než jak to děláme teď. A to většina z kapely nechce. Cestu bych viděl spíš v minimalizaci nákladů.
Ale dá se s amatérským přístupem dostat tam, kde bys byl spokojen?
Myslím, že dá. Co se týče tvorby, baví mě spolupracovat s textaři, jejichž texty mě oslovují, ale hlavně, kteří jsou ochotni spolupracovat na bázi, co se společně vytvoří, můžou volně použít oni i já. Celý proces vzniku písní, kdy si po mailu posíláme jednotlivé verze mě nesmírně baví. Co se kapely týče, musím mít pocit, že to šlape a že je to ono a cítit z kapely, že tu hudbu lidi v kapele dělat chtějí. Co se peněz týče, nesmí naše muzicírování být moc prodělečné a co se naší hudby týče, mít pocit, že je naše kapela v našem žánru respektovaná.
Už před rokem jsem začal sledovat, jak pomalu připravujete novou desku. V jaké fázi je to teď?
Cédéčko je hotové, teď se právě lisuje, 22. listopadu ho pokřtíme v Praze v KC Novodvorská na ojedinělém koncertu, kde zároveň spojíme křest s oslavou deseti let kapely. Album se bude jmenovat podle jedné z našich písniček Tmavana.
V době, kdy klesá prodej desek a vypalování je zcela běžné, si každý rozmyslí, zda něco vydá. Nemáte obavu, že se Tmavany moc neprodá?
O to se nebojím. Vše máme spočteno. Desek necháváme vylisovat přiměřené množství, cena 150 korun je lidová a věřím, že naši věrní posluchači si ji pořídí. Navíc prvních sto desek vlastnoručně podepíšeme a na křtu bude možné za dvě stovky pořídit dohromady Tmavanu i Tanečnici.
Amatérská skupina, byť už desetiletá, může mít problém nasbírat dostatek kvalitních písniček na třetí desku. Na první dvě jste jich vystříleli celkem třicet, jak se dařilo shromáždit další?
Poměrně snadno. Něco přinesl Michal z Kmotra, něco já z Načasu 3 a zbytek jsme s Michalem společně dopsali. Písničky vznikaly po dobu tří let. Na začátku jsme měli vybraných šestnáct písní a nakonec jsme je i všechny nahráli. Do budoucna bych byl rád, aby začal psát i Tomáš, má dost dobrých hudebních nápadů a já se poslední dobou cítím vyčpělý, znavený, vysátý...
Kde jste nahrávali?
Basu a bicí jsme nahráli v ústeckém studiu Českého rozhlasu Sever, využili jsme volné hodiny, které jsme dostali jako cenu za zisk Porty. Zbytek jsme téměř celý dotočili ve studiu D na Bílé Hoře, některé kytarové stopy a některé harmoniky jsme nahráli doma do počítače.

V jaké podobě vás lidé na desce uslyší? Máte nějaké hosty?

Hrajeme v běžné sestavě, pouze ve třech písních jsme zvuk obohatili o perkuse, ale jinak je to Načas, jak ho lidi znají. Byli jsme v tom v kapele při přípravě desky v podstatě za jedno.

Co dál po třetí desce? Máte už něco nového?

Ve svém archivu mám asi čtyřicet písniček, ale kapela je hrát nejspíš nebude. Rádi bychom v nejbližší době s bráchou písničky nahráli doma do počítače. Netuším, jestli to někdy vydáme, možná to jenom dáme volně na internet. Cítím to jako dluh k minulosti. Co se kapely týče, tak po křtu si sedneme a vytyčíme nové cíle. V příštím roce se určitě objevíme na Zahradě a Mohelnickém dostavníku. Co se vize týče, tak další cestu bych viděl ve tvorbě nových písní, koncertování v Praze, nahrávání písniček do počítače a propagaci přes internet.

Honza Hučín

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

NAČAS
(Folk a country 10/2000)
Nedá se nic dělat, už i do časopisu Folk Country dorazila nejmodernější technika. Před deseti lety stačila k rozhovoru s folkovým umělcem hbitá tužka a čistý list papíru, ještě před rokem nějaký ten HiFi diktafon, trend konce dvacátého století je ovšem jasný: bez internetu jako bys neexistoval. Proč potom zvedat z pohodlné židle své pohodlné hýždě? Pro první pokus o e-mailové interview jsem zvolil pražskou folkovou skupinu Načas, předloňského vítěze Trampské porty a jednu z nejzajímavějších kapel naší hudební scény. Proč zrovna Načas? Ano, jsou to moderní mladí lidé, kteří se hned tak nějaké převratné novinky nezaleknou, ale důvod je trochu jiný a velmi prostý: Načas nemá ve svém středu žádnou hezkou zpěvačku.Takže proč bych se s nimi měl proboha scházet osobně? Mimochodem, pánové, to je docela dobrá otázka na úvod: proč vlastně nemá Načas ve svém středu žádnou zpěvačku?
HONZA KOMÍN: Se zpěvačkami jsou jen samé potíže a jak říká náš basák Kamil, i žádná zpěvačka v kapele je moc. Na počátku jsme sice zpěvačku hledali, ale dle nás správná zpěvačka musí být hezká a zároveň musí umět zpívat, a taková se tehdy žádná nepřihlásila. Absence zpěvačky má pro nás několik výhod. Nemusíme mít dvě šatny :-) a zbytečně na sebe nežárlíme, protože, jak to tak bývá, určitě by s ní někdo začal chodit. Se zpěvačkou do budoucna rozhodně nepočítáme.
Asi máte pravdu, i bez hezké zpěvačky vlétl Načas před dvěma lety na folkové nebe jako kometa. Jak jste prožívali Trampskou portu roku 1998, na kterou jste přijeli jako outsideři do pátečního semifinále a nakonec si z Ústí nad Labem odvezli interpretační i autorskou Portu?
HONZA KOMÍN: Nabízí se frázovitá odpověď, že jsme měli obrovskou radost a to my jsme tehdy opravdu měli. O zisku Porty jsem snil už v dobách, kdy jsem začínal hrát na kytaru a přímé rozhlasové přenosy z Porty poslouchal s uchem na repráku. Je příjemné, když se plní sny z dětství. Tento úspěch jsme prožívali velkolepě, koupili jsme doutník a panáka nejlepší whisky. Dělali jsme první rozhovor pro rozhlas a poprvé se podepsali do památníku. S odstupem času začínám mít pocit, že ten úspěch měl přijít o něco později. Prospělo by to nám i naší muzice. Vždyť jsme tehdy hráli ani ne půl roku a měli za sebou pouze jediný koncert a ještě jako hosté.
Pomůže vůbec kapele vítězství v soutěži na některém z prestižních festivalů? Máte pocit, že se vám někde snadněji "klepalo na dveře" nebo že na vás začalo chodit podstatně víc diváků? Jak vůbec vypadaly ty dva roky mezi vítězstvím na Trampské portě 1998 a letošním návratem do Ústí?
MICHAL PRAVEC: My jsme si mysleli, že úspěch na Trampské portě a později i na Zahradě nám pomůže dostat se před lidi, že bude faktorem, který bude mít rozhodující vliv na výběr z přihlášných skupin na ten či onen festival. Zpočátku to také tak vypadalo. Zahráli jsme si na Svojšickém slunovratu a Mohelnickém dostavníku, což byly nádherné akce. A tím to skončilo. Pokud si některá z mladých kapel myslí, že nějaká trofej něco změní, tak se hluboce mýlí. Chce to mít hlavně známé v dramaturgiích festivalů, pak si někde občas zahrají a nemusí být xnásobní držitelé čehokoliv. A věřte tomu, že jsme nečekali se založenýma rukama. Na druhou stranu nás velmi těší, že na naše koncerty chodí stále hodně lidí. Ty dva poslední roky byly ve znamení hledání cesty, jak ty písničky vlastně dělat. Nikdo z nás něměl větší hudební zkušenosti a zvláště interpretaci písniček jsme zůstávali i přes velké úspěchy v soutěžích hodně dlužni.

Zdá se mi, že jste za ty dva roky skutečně pokrok udělali, především právě v interpretaci a zdravě sebevědomém vystupování na pódiu, přesto jste paradoxně skončili na letošní Trampské portě (i když ne nějak výrazně) v poli poražených. Příčítáte to jinému složení poroty, větší konkurenci kapel ve finále nebo větší "přísnosti", se kterou se na vás už dneska pohlíží? Už máte představu, jestli půjdete do boje o Portu i příští rok?

TOMÁŠ KOMÍN: Asi bude na místě prohlásit, že letošní Trampská porta pro nás nedopadla tak skvěle jako ta předminulá, byli jsme i trochu zklamaní, ale nakonec bereme naše výsledné umístění jako úspěšné. Konkurence byla obrovská, objevilo se zde několik vynikajících kapel a tak jsme úspěch v interpretační soutěži ani příliš nečekali. V autorské soutěži jsme si naopak poměrně hodně věřili.

HONZA KOMÍN: V předkole Porty jsem letos vyslechl rozhovor o tom, že některé kapely by už na soutěžích neměly "opruzovat" a měly by dát prostor novým. Já to docela chápu, neb jsem kdysi cítil totéž. Ale případný úspěch na takovéto soutěži je stále největší reklamou pro kapelu. Je pravidlem, že pokud kapela nesoutěží a nevyhrává, nikdo o ní nepíše. Jestli budeme příští rok soutěžit ještě nevíme. Necháme o tom hlasovat, neb jsme kapela založená na demokratických tradicích.

Kapely se většinou během letních měsíců soustředí na účast na různých festivalech a přehlídkách. Některé jezdí jen na Zahradu a Portu, jiné častěji i na menší nebo regionální akce. Jak se na léto chystá Načas? Nabízíte se sami, nebo čekáte na pozvání pořadatelů?

HONZA KOMÍN: Každé léto se obvykle dostaneme na dva nebo tři velké festivaly a krom toho hrajeme ještě na pár menších. Ne jinak je tomu i letos, takže nás budou moci posluchači slyšet ještě na Zahradě a Okolo Třeboně. Na velké festivaly se samozřejmě nabízíme. Na malé se dá vecpat asi snadněji a občas nás někdo i osloví. Ono je sice hezké, že mladé kapely nemají vyžadovat cesťák a mají být rády, že si někde vůbec zahrají, ale my si z ekonomických důvodů nemůžeme dovolit jezdit příliš často na druhý konec republiky, proto hrajeme hlavně v okolí Prahy. V poslední době se snažíme na cestu vydělat prodejem našeho cédéčka na té akci. Zatím to funguje. A pořadatelé by neměli být proti tomu, aby si tam kapely samy prodávaly svá cédéčka (samozřejmě po náležité domluvě). Vzhledem k tomu, že pronájem sálů v Praze (například v Trojické) je dost drahý, příští rok se stáhneme směrem ke študákům, budeme hrát na kolejních klubech a za nižší vstupné. Takovej studentskej underground.
Pojďme zpátky k vaší muzice. Jak vzniká většina vašich písniček na aranžmá pracuje celá kapela, nebo nosí autor na zkoušku už hotovou písničku? Například Šaolín z Magisonu nosí své písničky už s jasnou představou a na zkouškách se všechno vlastně jenom dopiluje. Jak je to u Načasu?
TOMÁŠ KOMÍN: Většina našich písniček vzniká na předem napsaný text. To je Michalova záležitost. Někdy se vyskytne případ, kdy i jedno slovo textu někomu z nás jednoduše nesedí. Řešíme to společně a snažíme se najít kompromis, nebo spíše přijatelnou hranici mezi původním a pozměněným textem. Vytvoření hudební linky je z největší části Honzova práce. Záměrně říkám z největší, protože občas dojde k nasměrování jeho hudebního myšlení na úrověň v tu chvíli přijatelnější pro kohokoliv z nás. Ať už jde o hudební postupy nebo o pocit lepšího spojení textu a melodie. I rozepisování vokálů je jeho výhrada a aranže ostatních nástrojů, které se mu honí hlavou průběžně s tím vším dohromady, mohou být impulzem pro všechny členy. Teoretická hudební kostra je tedy připravená k otestování. Na zkoušce pak tohle všechno převádíme a následně trochu upravujeme do přijatelné hudební praxe. Píseň je na světě...
Napadá mě, vzhledem ke stylu vaší muziky neuvažujete o bicích?

HONZA KOMÍN: Na cédéčku už pár písniček s bicíma máme. V kapele jsou bicí hlasováním většiny schváleny a v na pražských koncertech si s námi zahostují někteří bubeníci ze spřátelených kapel. Na mimopražských koncertech zatím s bicíma určitě hrát nebudeme. Nevím jak bychom se tam dopravili. Už tak máme problémy nacpat se do našeho kapelního auta, a to od září začneme vozit ještě bratrovu novou elektrickou kytaru a kombo.

Určitě by se ve zvuku kapely daly vystopovat různé vlivy, na jaké muzice byli odkojeni jednotliví členové kapely, co posloucháte v současné době a která jiná kapela v žánru folkové či trampské písničky je vám blízká?
HONZA KOMÍN: Konečně se nás na to někdo zeptal. Já mám na tuto otázku připravenou odpověď už přes dva roky. Nuže v dobách raných jsem byl ovlivněn melodickými písněmi Wabiho Daňka, Honzy Nedvěda a Hop tropu. Dnes poslouchám hlavně Beatles, Beach Boys a moje již několik let nejoblíbenější skupina je jednoznačně Mňága a Žďorp. V dětství jsem hrozně rád poslouchal Rangers.
TOMÁŠ KOMÍN: Beatles. To je hudba mému srdci blízká. K tomu patří jakákoliv dobrá muzika. Jednoduše taková, která mě okamžitě chytne za ucho. Sem z české scény suverénně patří Mńága. A co se týká odkojení, tak mohu prohlásit jediné: Ivan Mládek ...

MICHAL PRAVEC: U mně je situace složitější. Můj hudební záběr je široký, od tvrdého anglického rocku (Jethro Tull, Deep Purple) přes americký folk (SCNaY, S. Vega, J. Mitchel) po český folkrock (Marsyas, Mišík, Bílá Nemoc, Fleret atd.) a české písničkáře (Nohavica, Plíhal, Eben). S naším harmonikářem Jakubem máme také společnou lásku blues a s bratry rock n´roll. Basák Kamil je odkojen Heavy metalem a Kameloty.

Jmenujete se Načas a na základě několika vašich rozhovorů vím, že má ten název signalizovat když to přeženu délku "životnosti kapely". Skutečně jste se rozhodli hrát spolu jenom "načas", nebo jste po několika nesporných úspěších a oblibě u mnoha fanoušků svůj postoj přehodnotili a budete spolu hrát, dokud vás nesnesou z pódia nohama napřed?
TOMÁŠ KOMÍN: Jasně, takhle to bylo původně. Někteří z nás měli před sebou poslední rok studia a vlastně nikdo pořádně nevěděl, co bude dál. Je ale pravda, že když člověk zažije nějaký ten úspěch a cítí i určitou podporu, přestává myslet na spoustu věcí. Příkladně jestli to bude "načas" nebo "nadlouho" :-). A tak i my tomu dáváme volný průběh. Uvidíme...
HONZA KOMÍN: Název může být zavádějící. Rusové u nás také přece byli jen dočasně :-).
Blížíme se k závěru rozhovoru, kde by se asi slušelo pohovořit trochu o budoucnosti kapely. Docela by mě zajímalo, jestli máte po těch úspěších, které přišly nečekaně brzy, ještě nějaké sny a tajná přání, čeho byste vlastně ještě chtěli nebo měli dosáhnout. Samozřejmě když pominu, že vás určitě muzika baví a hrajete z velké části asi hlavně sobě "pro radost".
TOMÁŠ KOMÍN: Určitě. Bez těhlech věcí to snad ani nejde. Sny a tajná přání má každý z nás, je otázkou, jak se k nim kdo postaví. Máme spíše cíle. Člověk by měl mít před sebou něco takového, za čím jde, čeho se snaží dosáhnout. Prostě snažit se změnit přání v realitu. Když to nevyjde, nevadí. Udělali jsme co se dalo. Rozhodně chceme dělat muziku pro lidi a do té podoby ji stavíme. Musí bavit i nás, protože jinak by to byla přetvářka a hra na něco. A to lidi poznají.

HONZA KOMÍN: Mým snem bylo vždy hrát pro davy šílejících fanynek. A teď vážně. Hudbu budeme dál dělat pro radost a pro lidi neboť hudební kritici si naše desky kupovat nebudou.
Když už jsi to nakousl, Načas si asi nemůže moc stěžovat. Je úspěšný jak u diváků, tak i u většiny kritiků, což nebývá zrovna obvyklé. Kritici buď vyzdvihují jména, která jsou obyčejným lidem (mírně řečeno) lhostejná a naopak nasazují téměř psychický teror na posluchačsky úspěšné muzikanty (viz Honza Nedvěd). I když je mi jasné, že na prvním místě jsou vaši fanoušci, zajímáte se i o názor odborné kritiky, přečtete si případnou recenzi na vaše album? Myslíte si, že je odborná kritika u nás alespoň na takové výši jako úroveň špičkových kapel?
HONZA KOMÍN: Do této chvíle jsme si mysleli, že nás kritici moc rádi nemají.
TOMÁŠ KOMÍN: Tak si s nima začnem tykat, ne?
Je ještě něco o čem jsme nehovořili a o čem byste se chtěli zmínit ?
HONZA KOMÍN: Velmi nás trápí jedna věc, a to že na plakátech mnoha akcí jsme označeni jako Nečas. A stává se to i po výslovných upozorněních na velmi snadnou záměnu písmen. Zodpovědně zde prohlašuji, že Nečas rovná se Načas. A úplně poslední věc je ta, že všechny informace o naší kapele, texty písniček s akordy, aktuality z kapelního dění, seznam koncertů i některé písničky ve formátu MP3 najdete na našich internetových stránkách http://www.mujweb.cz/www/nacas. Hezký den všem čtenářům FC přeje Načas.
Milan Jablonský

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Načas - vrátili jsme se nohama na zem

(Folktime 1999)
K rozhovoru s klukama z Načasu jsem vybral stylové prostředí mé oblíbené internetové kavárny. Bylo to v pondělním dopoledni, takže kolem nás byl relativní klid a my usrkávali kávu a vyhlíželi z okna na zimní Vltavu.

Jak to bylo se začátkem kapely Načas?

Honza: My jsme se dali dohromady někdy před dvěma lety.Bylo to v době, kdy vlastně nikdo z nás netušil, že se někdy prosadíme na hudebním poli. Potkali jsme se na jednom pokoji na jedný koleji a Michal, náš zpěvák, měl přání nahrát si desku jako vzpomínku na studentský léta. Poprosil tedy několik lidí, aby mu s tím pomohli, a ono se potom zjistilo, že nám to celkem ladí. Začali jsme tedy hrát a zkusili jsme se přihlásit do několika soutěží, na Portu, na Zahradu a tak.
Který to byl rok?

Honza: Bylo to koncem roku 1997. Dva měsíce jsme zkoušeli a na začátku ledna 1998 jsme natočili ve studiu Propast demokazetu se sedmi písničkami a poslali jí do konkurzu Zahrady. Do výběrového kola jsme šli prakticky bez zkušeností s mikrofonama.
Hráli jste vůbec před tím nějaké koncerty?

Honza: Já jsem hrával dřív ještě s Dušanem Vainerem, to je dnešní Šantré, a název Načas jsme používali už před rokem 1997, ale to jsme hráli v úplně jiným složení.
Rok 1998 pro vás byl hodně úspěšný. Co jste prožívali například na té Trampské portě, kde jste získali první větší ocenění?
Honza: To byla pro nás naprostá extáze. Myslím i pro Kamila, protože ten s námi tenkrát ještě nehrál, ale byl to vlastně takový náš manažer.
Kamil: No já jsem stál v zákulisí, držel jsem ty dvě Porty a bylo to krásný.
A tušili jste něco už před tím finále, naznačil vám někdo z poroty, že máte nějakou šanci?

Honza: Absolutně ne. Já měl takovej pesimistickej pocit v tom semifinále, protože se mi zdálo, že ty kapely jsou hrozně dobrý. A potom, když jsme postoupili s těma pěti ostatníma, tak nezbejvalo, než si sednout do hlediště a říct si: ty jsou dobrý, tady jsou slabší texty nebo ty jsou fakt dobrý, ale abychom měli nějaký tušení, to rozhodně ne.
Vy jste ale v tom Ústí nehráli v úplně klasické sestavě. Jak to bylo?

Honza: Na Portu s námi jel Ondra Tichý z Jarabáků, protože náš tehdejší basista si zlomil ruku při páce v hospodě. My jsme vlastně vůbec do toho Ústí vyrazili podle takových těch starých portovních tradic. Basu jsme nasoukali do vlaku, dali jsme jí nahoru na ty pryčny, otevřeli jsme první víno, v Roudnici jsme otevřeli druhý víno, Ondra byl spokojený. Říkal: proč bych si na tý Portě nezahrál, vždycky to byl můj sen. Po Portě nás pozval na drink, říkal, že to pro něj byla radost a že nelituje toho, že s námi jel.
Vítězství Trampské Porty jistě bylo dobrým úvodem pro následující léto, využili jste toho?

Honza: Zahráli jsme si na Svojšickým Slunovratu, to považuju za velmi krásný festival, dostali jsme se na Zahradu a tím ta úspěšná sezóna skončila. Nikde už jsme pak prakticky nehráli a musím říct, že sezóna 99 byla ve znamení opětného návratu na zem.

Kamil: Já bych řekl, že radost z úspěchů opět vystřídala radost z muziky.


A pokoušeli jste se vloni o nějaký prestižní festival? Zkoušeli jste zužitkovat ty dvě vyhraný Porty a Krtečka ze Zahrady?
Honza: My zase nejsme tak draví, abychom se vnucovali, takže se nabízíme jen do určitý míry, a když ten zájem není, tak to necháváme být.
Co to znamená "do určitý míry"?

Honza: Napíšeme dopis, že bychom si rádi zahráli na jejich festivalu, že nabízíme tohle a tohle. Když mají zájem, tak fajn, když ne, tak ne. Většinou neměli. Nejčastější odpovědi byly, že je přetlak mladých dobrých kapel, takže bohužel.
Říkali jste, že jste se vrátili nohama na zem. Co bylo tou signalizací, že to i s těmi vyhranými trofejemi nepůjde tak hladce, jak by se zdálo?
Honza: My jsme si mysleli, že právě díky tý Zahradě a díky tý Portě nás budou všude hned automaticky zvát. Ale zjistili jsme, že to pravda není. Je to prostě tak, takže budeme zase muset začít pracovat a zkoušet to znova.

Kamil: Ono bylo na čem dělat. My jsme věděli, že ta hudba není úplně technicky dokonalá, že některý kapely hrajou líp. Zjistili jsme, že se věčně nedá vařit jen z těch dobrých textů a melodií, ale že se prostě musíme zlepšit technicky a víc se sehrát. Takže celý rok 1999 jsme zasvětili tomu, že jsme se snažili sehrát, abychom to dobrý jádro, který tam je, obalili i dobrou hudbou.


Jak často zkouší skupina Načas?

Honza: Zkoušíme jednou týdně. Zkouška probíhá většinou tak, že se sejdeme na Toulcově dvoře, někdo přinese víno, dvě hodiny zkoušíme a pak se to ještě přehrává a tak.
Mluvíte spolu taky o textech nebo o muzice?

Kamil: Mluvíme, ale vůdčí osobností je Honza. Takže ten to vždycky přinese, přehraje nám to a vlastně z devadesáti procent už je to vždycky připravený. Těch deset procent záleží na každém tom nástroji.

Honza: Já se samozřejmě na tu zkoušku připravuju. Mám takovej blok a tam mám poznámky, co kde kdo by měl hrát. Já jsem sice dostal od našeho foukačkáře Kuby notový sešit, ale ten furt někde zapomínám, takže si nalinkuju třeba na lístek z vlaku notovou osnovu a pak to přinesu v kapse zaznamenaný a v podstatě hotový.

Kamil: Ta hudební stránka je prostě daná Honzou a ta textová Michalem. Takhle se to prolíná a my ostatní už do toho zasahujem minimálně. Teď se do toho také začíná trochu víc zapojovat náš sólový kytarista Tomáš, ten je dobrej muzikant, takže se snažíme toho využít.


Vůbec, kolik procent kapely je hudebně vzděláno?

Honza: No já znám noty, ale neznám jejich délku, takže většinou si pod ně píšu nějaký fráze, text a tak. Tomáš je na tom podobně a myslím, že i ostatní z kapely noty znají, ale nijak zvlášť to nevyužíváme.

Kamil: Já si myslím, že to ani není moc důležitý. Já například, protože pocházím z hudební rodiny, vím asi o hudební teorii víc než Honza, ale zase bych to asi nedokázal v praxi tak dobře použít jako on.


Shodujete se v rámci kapely na nějakém hudebním vzoru?

Kamil: myslím, že v tom jsme dost různí. Michal například má rád takový ten měkčí rock a country. Já jsem zase naopak vyrostl na Sepultuře a Honza vždycky poslouchal Hoptropy, Mňágu a Beatles. Takže my se snažíme každej do toho tlačit to, co máme v sobě.
Hlídáte si důsledně svůj styl?

Kamil: Ne. Asi chceme, aby se nám to líbilo, a spoléháme na to, že to, co se líbí nám, se bude líbit i lidem. To funguje. Samozřejmě, když někdo kolem nás říká, že ta písnička není moc dobrá, tak si pak sedneme a snažíme se s tím něco udělat. Prostě zpětná vazba, děláme to pro lidi.
To plně dokazují i Vaše úspěšné večery v Trojické. Kdy jste s nima začali?

Kamil: První byl 9. 9. 1998. Hrajeme tam každé dva měsíce a lidi si na to celkem zvykli.
Já vím, že v Trojické míváte tradičně vyprodáno.Tvoří převážnou část publika kamarádi nebo i lidé vně kapely?
Honza: Já tam většinou ty lidi spíš neznám, takže bych řekl, že se to prolíná. Náš pokladní nám taky říkal, že to publikum se koncert od koncertu obměňuje, takže není pořád stejný. A k těm kamarádům bych řekl jen to, že z kamárádství se chodí na koncert jednou. Pokud přijde někdo třeba pětkrát, asi už to bude i kvůli tý muzice.
A co koncertování v regionech?

Kamil: Něco se rýsuje v Liberci, protože já a Kuba odtamtud pocházíme. Tam bychom si rádi zahráli třeba s Jarretem nebo Modrýma houpačkama v Experimentálce. No a taky plánujeme České Budějovice.
Vy se teď chystáte nahrát desku. Co o tom můžete říct?

Honza: Křest bude 29. března v klubu Mlejn v Praze a budeme to nahrávat počátkem února v Českým rozhlase v Ústí nad Labem. Byli bychom rádi, aby na té desce byl znát ten drive, se kterým hráváme koncerty, takže to uděláme trochu jinak, než se teď běžně desky nahrávají.
To znamená live stylem jako to dělali třeba Beatles?

Honza: Přesně tak. Beatles nahráli první desku za třináct hodin, tak my bysme jí měli nahrát tak za tři dny.
Připravujete se nějak zvlášť na to natáčení?

Honza: Usadili jsme vokály, snažili jsme se, aby tam nebyla žádná disharmonie a tak.
Jak se nám představí Načas v následujícím roce?

Kamil: Asi se zúčastníme nějakých soutěží, chceme se vrátit na některý festivaly, kde jsme hráli vloni. Teď se hlavně chceme soustředit na tu desku. Ta by pro nás měla být takovým vypořádáním se starým soundem kapely a rádi bychom šli zase někam dál.
Takže změna stylu?

Honza: Budeme obměňovat nástrojový park, brácha si koupí elektrickou kytaru a s tím se snad ta hudba posune někam jinam.
Objeví se ve vaší kapele bicí?

Honza: Zatím asi alternativně, ale objeví. Pak se uvidí.
Tak vám přeju hodně úspěchů.

Šaolin

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Odpovědi do Folkfóra

(Folktime 2000 - 2002)
Myslíte si, že je hranice "folkové hudby" limitována i nástrojovým obsazením? Patří do folku třeba elektrické bicí či používání samplerů-compůterů a pod.?
Škatulkování v poslední době není v módě, ale mně škatulkování nevadí. Hranice mezi styly se hodně stírají, nicméně bych si dovolil zmínit pár znaků, díky kterým si zařadím kapelu jako folkovou:
a) Kapely se objevují na "folkových" festivalech, lépe řečeno na festivalech, které ve svém názvu mají kořen slova *folk*, či jsou zařazeny v kalendáři FC nebo Folktimu.
b) Objevují se na stránkách FC, FT nebo IF
c) Kapela se stará o to, aby bylo při produkci rozumět jejich textům
d) Texty folkových kapel zpravidla vůbec nejsem schopen pochopit
e) Kapela má co se týče nástrojového vybavení alespoň jeden akustický nástroj, je-li to akustická kytara, je to úplně nejlepší
f) V anketách časopisu Bravo, v hitparádě Eso se folkové kapely pravidelně neumístují. Přičemž do folku v širším slova smyslu řadím i trampskou hudbu, či bluegrass.
Dokázali byste (třeba i pro kontakt s pořadatelem, který vás nezná a ptá se, co má napsat na plakáty) pojmenovat či charakterizovat hudební styl, který hrajete?
Myslím, že ano. Folk pop, folk rock, folk and roll to všechno dohromady.
Máte ve svém repertoáru alespoň jednu pakárnu? (opravdu veselou, šílenou, rozvernou či jinak trhlou píseň?) A máte-li, podělíte se s námi o její text (eventuelně o historii, jak tato píseň vznikla?)
Máme jich docela dost, vetšinou v rokenrollovém rytmu. Náš textař Michal tvrdí, že neumí napsat seriózní text, který by šel do rokenrollu, a proto to prý musí být pakárna. Pro ilustraci jen pár názvů našich žertovných písniček: Tragédie tisíců slepiček, Děravý necky, Buráky, Beverly Hills, Danone, Rudy. Texty najdete všechny na adrese: http://nacas.webpark.cz

Máte ve svém repertoáru alespoň jednu pakárnu? (opravdu veselou, šílenou, rozvernou či jinak trhlou píseň?) A máte-li, podělíte se s námi o její text (eventuelně o historii, jak tato píseň vznikla?)

Máme jich docela dost, vetšinou v rokenrollovém rytmu. Náš textař Michal tvrdí, že neumí napsat seriózní text, který by šel do rokenrollu, a proto to prý musí být pakárna. Pro ilustraci jen pár názvů našich žertovných písniček: Tragédie tisíců slepiček, Děravý necky, Buráky, Beverly Hills, Danone, Rudy. Texty najdete všechny na adrese: http://nacas.webpark.cz

Lze napsat (umíte to či neumíte) veselou? píseň naplánovaně, nebo musí vzniknout sama (souhrou náhody, situace a štěstí)? Mají takové písně smysl i přesto, že jsou často nesmyslné?

Mají smysl. Lidi se při nich baví, mají je rádi a chtějí je zahrát znovu a znovu na každém koncertu. A my chceme, aby se lidi na našich koncertech bavili, chodili rádi a opakovaně za námi do klubu, pokecali si a popili v baru, poslechli si v sále mimo jiné naše písničky. Náš koncert jsme přestali brát jako ryze hudební záležitost, ale bereme ho komplexně jako snahu o příjemný večer. Proto jednou z hlavních podmínek při výběru naší domovské scény, byla přítomnost baru nebo hospody v blízkosti. K první části otázky se neumím vyjádřit, protože texty nepíšu..

Je nějaký festival, na kterém by jste si chtěli opravdu zahrát? A pokud ano, proč tomu tak je? (A naopak - je nějaká hudební přehlídka či festival, na kterém by jste nehráli ani za nic? A proč?)

My jsme na skoro všech velkých folkových festivalech už hráli a není žádný konkrétní, na kterém bychom si chtěli zahrát. Škoda, že nejde vrátit čas zpátky. Rád bych si zahrál na Portě na Lochotínském amfiteátru v 80. letech. Do budoucna bychom si zahráli rádi na nějakém rockovém festivalu. Zajímalo by mě, jak by nás lidi vzali.
Jak často (a kolik hodin denně, týdně, měsíčně) zkoušíte?

Celá kapela zkouší jednou týdně (čtyřikrát měsíčně). Záleží také na tom, zda máme před koncertem a zda mají všichni čas, takže někdy míváme víc zkoušek týdně a někdy žádnou. Zkoušky svoláváme přes mobily. Máme intrenetovou adresu, z které se nám přeposílají zprávy na všechny mobily. V neděli pošlu zprávu a za chvilku vím zda budeme přítomni na zkoušce všichni. Jo a zkoušíme obvykle v pondělí.
Jakým stylem probíhají zkoušky u vás v kapele? Oprašujete nejprve staré věci a pak se vrháte na nové, nebo je zkouška monotematická (zaměřená na jednu novinku)?
2) Nejsme zastánci způsobu tvorby písní až na zkouškách stylem pokus omyl. Nová písnička na které se kapela shodne je už rozpracována z domova. S bráchou připravíme základní aranže a na zkoušce se to pak dává dohromady a prvotní představy se upravují. Nikdy nezkoušíme jen jednu skladbu, to bychom se zbláznili. Nejprve si zahrajeme pár starých kusů a nastavíme si zvuk a pak zkoušíme několik nových písní. Vždy když nás píseň přestane bavit, přecházíme na jinou. Někdy máme zkoušku takovou, že si přehrajeme celý repertoár. Začínáme v šest a před osmou už se začínáme koukat na hodinky. V osm balíme a jdeme na pivo, kde se řeší velmi důležité věci. Ale hlavně, že nás to baví, že :-)) ?
Máte ve svém repertoáru nějakou vánoční či novoroční píseň ? Máte-li, nechtěli byste se o ní s námi podělit (alespoň textem)? A nemáte-li, proč tomu tak je?

Vánoční píseň máme. Jmenuje se Koleda a hráli jsme ji v minulosti vždy pouze na vánočních koncertech. Začiná: "Koleda koleda tenista Václav a Mirek dentista ..." Je neaktuální a proto jsme ji letos už nehráli. Holt politické poměry se pomalu ale jistě mění a někteří jmenovaní v naší písni se definitivně propadli do propadliště dějin.
Jsou vánoce či oslava Nového roku pro vaši kapelu důležité? Děláte třeba vánoční či silvestrovský koncert? Nebo jinou kapelní akci k těmto svátečním dnům?
Vánoční koncert děláme každoročně. Vždy zařadíme nějakou pakárnu, což je výsada Michala, který se rád za někoho převléká, čímž uspokojuje své exhibicionistické potřeby. Vánoční koncert je fajn. Chodí na něj vždy hodně lidí.(Malej Honza)
Jaké důležité přednosti by měla mít správná zpěvačka?

Libozvuvčná frekvence a design. Pořadí se dá i přehodit, samozřejmě.
Co vy a tréma na jevišti? Máte nějaké osvědčené metody na překonání trémy?

Na jevišti snad ani ne, ale před vystoupenim je mi skoro každá mušle objemově malá!
Jak často vystupujete s Vaší kapelou a jak často byste rádi vystupovali? Máte dostatek příležitostí k hraní?
Z aritmetického průměru mi vychází tak 2x měsíčně. Stejné číslo vyjadřuje, myslím, i naše představy o hraní. Nechceme si tuhle zábavu zhnusit. Ale když se vyskytne další příležitost, většinou neodmítneme. Jde přece o to pořádně se vyhrát...(Chichichimney)
Co od muziky očekáváte a jaký je Váš hudební cíl?

Radost, pohodu, oddych a po letech dřiny a odříkání (suchý chleba k snídani, suchý chlaba k obědu, suchý chleba k večeři) ... peníze :-). Cílem každé kapely, nebo aspoň většiny, která to myslí na počátku trochu vážně, je být co nejlepší a dostat se někam hodně vysoko. Kromě balení holek očekávám od hudby tak příjemné pocity, jako když sedím v hospodě a balím holky. Muzika musí být od přirození a hlavně žádná křeč.(Tomáš a Michal)

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Co je nového...

(Folk a Country 2002)

U kapely Načas je nová především stabilita. Sestava se ustálila na šesti členech. Nový zvuk, který přišel s bicími, diváky neodradil, ba naopak přivedl další a další, takže problémy s posluchači nemáme. Jaký ten nový zvuk vlastně je? Těžko definovat nejlépe uděláte, když si nás poslechnete. No, my jsme to označili jako folkrockovou poetiku s příchutí šedesátých let, takové rockovější písničkaření (trochu Mišíka, Č.p.8, Bluesberry, Chinaski, Beatles, amerických písničkářů atd...). Hrajeme vyváženě, jak pomalejší kusy, tak i naše oblíbené taneční rockenrolly, twisty atd., na které už posluchači v závěru koncertů rádi tancují a kapela se s nimi kroutí také, v létě na festivalech se máte na co těšit. Máme nové skladby -další důvod objevit se na našem koncertě; nových je 10 písní, v dubnu asi polovinu z nich natočíme na demosnímek jako lákadlo pro vydavatele, producenty na oficiální desku. Ta by měla spatřit světlo světa tak za rok. Každý půlrok nám někdo z kapely ukončí školu s nějakým titulem. Holt jsme už tak postižení. V lednu to byl kytarista Tomáš, který získal VŠ titul. Jeho titul má v Načasu pořadové číslo 7. Dokončili jsme návrhy na plakáty na Zahradě, pokud budeme pozváni, s nimi budeme obtěžovat místní ploty. Ostatně na Zahradu přijedeme s nějakým malým zpestřením, které uvidíte při našich tradičních bezdrátových koncertech - víc neprozradím. Vyšlo už desáté číslo našeho občasníku Načasníku a jelikož obsahuje od určitého čísla obrázky, upustili jsme od elektronického zasílání a je k mání jen na našich koncertech. Vyřešili jsme snad už dopravu a letos v létě bychom neměli cestovat na festivaly vlakem jako na některé v roce minulém...(Michal Pravec)

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

(Minimax 1998)
Jaká byla cesta od hraní na koleji ke Krtkovi?
My jsme z jedný koleje a chtěli jsme si natočit CD jako vzpominku na naše studentský léta. Na našich kolejích, na Volze, je již několik let tradicí hraní na chodbě - hrají se spirituály, tradicionály - tam jsme se potkali a řekli si, že je to dobré. Takové sejšny tam byly. Při našem prvním setkání Michal hrál na zelenou kytaru, já na žlutou, a říkali jsme si, že spolu bychom rozhodně teda nikdy hrát nechtěli, no a časem jsme zjistili, že ty hlasy docela laděj. Navičili jsme pár písniček a zkusili jsme to na Portě, kde jsme pak vyhráli.
Za jeden rok tolik úspěchů. V čem to je?
My si myslíme, že ty písničky mají sílu, nenarodily se ze dne na den. Skládali jsme trochu do šuplíku, takže bylo z čeho vybírat.

Jak se vám hrávalo v době začátků před vysokoškolským publikem?
My zkoušíme na kolejích, na chodbě na schodech, takže jsme měli bezprostřední ohlas. A vzhledem k tomu, že na naše zkoušky chodilo deset až patnáct lidí, kteři se učíli naše texty a líbílo se jim to, takjsme si říkali, že to má smysl. Máte nějaké další hudební mety, kterých chcete dosáhnout? Rozhodně. Cédéčko, to bylo původní. Nechceme ale udělat nějakou rychlokvašku, byli bysme rádi, aby to bylo vyzrálé. Abychom si nemuseli říkat za pár let -ježišmarjá, to je špatné. Jsme ale z řad chudého studenstva, takže je třeba natočit úspornou desku.
Vašek Koblenc

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *